První porod Leony

Někdo se prostě narodí s tím, že má dar od pána Boha a inklinuje k nějakému povolání, které může díky tomu dělat s láskou, respektem, citem a hlavně zápalem. Takových lidí jsem ve své životě nepotkala mnoho, ale rozhodně jedním z těchto vyvolených, co jsem měla možnost poznat, je Dáša.

Píšu to 3 měsíce po porodu, ale stále vím, že Dáša je pro nás člověk, který už bude patřit do našich životů, ať ona sama chce či ne. V roce 2022 jsem potratila a pak trvalo nějakou dobu, než jsem otěhotněla, proto jsem celé těhotenství měla strach, i když jsem si to vlastně celé připustila až po porodu. 

Na začátku dalšího těhotenství jsem si říkala, přeci nepotřebuji porodní asistentku, však ona tam nějaká bude, zvládly porod jiné ženy, tak proč bych to nezvládla já. Postupem času a s více informacemi o samotném porodu to všechno začalo ve mně hlodat. 

Moje kamarádky, mi řekly, že PA měly a rozhodně by nikdy neměnily. Tak jo, zkusíme, uvidíme, ale koho? Holky mi řekly, že ví o PA, se kterou rodily a myslí, že bychom si mohly sednout, ale že neví, jestli bude mít čas. Projela jsem její stránky rychle a napsala, nebylo moc na co čekat, byly 4 měsíce před porodem a buď to vyjde nebo ne. Ona odepsala, že v září ještě čas bude mít a že se můžeme domluvit a potkat. Vlastně jsem nevěděla, co od toho čekat – jdeme jako na "kafíčko", bude do mě cpát informace, vytáhne na mě lejstra, zákony a pravidla… nebo co se vlastně bude dít.

Všechny tyto "obavy" byly zbytečné! Dáša od první chvíle nastavila přátelskou atmosféru. Jako by vycítila, na jaké jedu vlně a začala se na ní se mnou vézt taky. Už z prvního setkání jsem odjížděla s pocitem, že tolik empatického, hodného, ale zároveň vzdělaného člověka, který naprosto rozumí své práci, dělá ji se zápalem, nemá se však potřebu přetvařovat nebo schovávat za nějakou masku, jsem dlouho nepotkala. Jakýkoliv dotaz jsem měla tak mi na něj odpověděla nebo zjistila a napsala, ale nikdy mi ani trošku nenaznačila, že se ptám na blbosti, naopak mi řekla, že pokud budu chtít něco vědět, ať si to píšu nebo napíšu hned jí. Najednou jsem věděla, že to bylo správné rozhodnutí.

To jsem však nevěděla, co nás čeká. Tři týdny před termínem mi říkaly, že jsem otevřená pro prst a může to být každou chvíli, Dáša stála nohama na zemi a připravovala mě na možnost, přenášení. Jako by věděla, že to tak bude. Ještě 5 dní po termínu se nic nedělo, až najednou v noci to všechno začalo. Informace jsem měla, věděla jsem, co a jak, tak jsem byla v klidu. Když ani po horké vaně a uplynulých hodinách kontrakce neustávaly, psala jsem Dáši. Domluvili jsme se na čase jejího příjezdu.

Dáša mě začala hned polohovat, obkládat teplem a všechny ty věci kolem, ptala se, říkala, jak jsem na tom, ale vždy mi dávala prostor, který jsem potřebovala. Netlačila na pilu nic nehnala a pořád byla nohama pevně na zemi, i když mi řekla svůj názor, protože jsem ho chtěla slyšet, nechala volbu na mně. Po 15 hodinách doma jsme se rozhodli jet do porodnice. V porodnici to bylo dlouhé. Odjela jsem v úterý a naše holčička se narodila ve čtvrtek.

To, s jakou péčí, starostí se Dáša o nás starala (i o manžela) bylo neuvěřitelné. Zpětně si uvědomuji, kolik jí to muselo brát sil a nikdy jsem od ní neslyšela, jdeme na císaře nebo sebemenší náznak toho, že je unavená. Celou dobu mě soustředila na sebe a porod samotný. Bylo to dlouhé, ale smály jsme se. Když jsem potřebovala mlčet, mlčela, chtěla jsem informace, poskytla je, potřebovala jsem klid, dala mi ho.

Když na mě přišla myšlenka že už se to třetí den nedá pokud do večera neporodím chci na císaře, ujistila mě, že to zvládnu, že výsledky jsou skvělé a já v sobě ještě najdu sílu k porodu.

Ptala se mě, zda to chci nechat nebo nějak pomoct, rozhodla jsem se pro oxytocin a tím začalo ještě rychlejší kolo. Pamatuji si to doteď, kdy mi řekla psychicky se na to připrav, dneska rodíme! Opravdu. Nechápu, jak to stíhala, najednou jsem byla na balónu, když jsem se necítila, donesla napářku, najednou mě polohovala na žíněnce, hned jsem byla na křesle a ono to šlo. Nenechala mě ani na chvilku si připustit že jsem unavená, pořád dokola mi opakovalo, že už se brzo dočkám.

Když přijel manžel, komunikovala s ním a nenechala ho tam stát, zapojila ho do procesu, samozřejmě se ptala, zda chce. Nejkrásnější moment celého porodu byl, když manžel mohl být u toho a malou si pomoct porodit. On sám řekl, že Dáša byla ten nejlepší člověk, kdo s námi u toho mohl být. Teď už moc dobře vím, že to tak dlouho trvalo kvůli mému strachu, aby se miminko narodilo zdravé, ale hlavně živé!

Po porodu Dášina péče nekončila, nejenom, že nás navštívila několikrát na oddělení, ale byla na telefonu. Když přijela po tom ještě párkrát k nám domů, tak i když si člověk myslí, že všechno dělá špatně, tak dokáže člověka motivovat, uklidnit a potěšit. Naučila mě, jak být klidná, občas nad věcí a hlavně se z toho nepo…

Pro tyhle věci budu Dáši navždy vděčná. Je to člověk, který dělá svou práci moc dobře, a hlavně ji dělá s láskou a citem. S Dášou se prostě člověk těší na další porod.